<<  Gymnospermae Systém

Názvoslovné záludnosti

Nahosemenné rostliny (Gymnospermae) jsou tradičním označením pro skupinu semenných rostlin, do které patří 4 specifické skupiny rostlin (řády): borovicotvaré (Pinales), cykasotvaré (Cycadales), jinanotvaré (Gingkoales) a liánovcotvaré (Gnetales). Pojmenovány jsou na základě jednoho charakteristického rysu – vajíčka těchto rostlin totiž na rozdíl od vývojově pokročilejších rostlin krytosemenných není ukryto v semeníku, ale leží volně na plodolistu, z něhož později vzniká podpůrná šupina. Protože v zahradnické praxi se v našich podmínkách daří především mnoha druhům těch borovicotvarých, dříve označovaných jako jehličnany (Coniferales), používá se často tento pojem téměř jako obecné synonymum pro všechny nahosemenné. A běžně pod tento pojem zahradníci řadí i jediného recentního zástupce jinanů (Ginkgo) a několik mrazuvzdorných zástupců rodu chvojník (Ephedra), patřící mezi liánovcotvaré. Tato z botanického hlediska nepřesnost je zažitá, proto jsme i na našem webu použili pro pěstované druhy v BA-ARboretu zahradnický termín jehličnaté dřeviny, ale pro odborné informace o všech nahosemenných rostlinách botanický termín Gymnospermae.

 

Vývoj a geografické rozšíření nahosemenných rostlin

S ohledem na pokračující výzkumy ohledně evoluce všech rostlin a jejich uspořádání do kladů, se omezíme na konstatování, že k vydělení současné skupiny nahosemenných rostlin došlo před více než 300 milióny lety, tedy v prvohorním období karbonu. Zahrnují několik větví vývojově značně izolovaných vzhledem k masivnímu vymírání jejich zástupců na konci prvohor a počátkem třetihor; jejich reliktnost a závislost podrobného studia na fosilním materiálu je příčinou jejich dosud ne zcela vyřešené, a tudíž stále neustálené systematiky a taxonomie.

Ve srovnání s krytosemennými rostlinami, jichž je na 300 000 druhů, je nahosemenných nesrovnatelně méně – ani ne 1 000  druhů v 83 rodech. Rozšířeny jsou kosmopolitně na obou polokoulích, od chladných oblastí až do tropů. V současnosti mají borovicotvaré dominantní postavení v boreálním podnebném pásu a v horských oblastech (ale rostou i v tropech), cykasotvaré rostou jen v tropických oblastech a liánovcotvaré se vyskytují v tropických a subtropických oblastech – zástupce těchto tří řádů najdeme na všech kontinentech. Pouze jinanotvaré přežily v jediném druhu v Číně.

 

Specifika nahosemenných rostlin

Recentní nahosemenné rostliny jsou výhradně dřeviny – od mohutných stromů dosahujících až výšek 100 metrů (Sequoia, Sequoiadendron) až po nízké keře (Lepidothamnus, Microbiota). Vzhledem k tomu, že se jedná o vývojově dosti starou skupinu semenných rostlin, nese v sobě jejich morfologie i anatomie řadu zvláštností. Na rozdíl od krytosemenných netvoří květy, květní orgány a pravé plody, ale rozmnožovací orgány jsou u nich uspořádány v šišticích. Kromě liánovců nemají vodivá pletiva sekundárního dřeva složená z pravých cév, ale z vývojově původnějších cévic (tracheidů). Přirozená polyploidie je vzácná a vyskytuje se pouze u několika málo druhů (méně než 5 %, u krytosemenných rostlin však cca 70 % a u kapradin až 95 %). Allopolyploidie (polyploidie vyvolaná hybridizací) nebyla u žádných nahosemenných prokázána. Vzhledem k tomu, že v linii krytosemenných rostlin byly polyploidizační události prokazatelně zcela běžné, existují teorie, že vyšší genetická variabilita způsobená polyploidizací byla jedním z důvodů rychlé a radikální druhové převahy krytosemenných rostlin po jejich nástupu koncem křídy nad vývojově původnějšími nahosemennými.

Typické pro všechny nahosemenné je tvorba pohlavních buněk v jednopohlavných šišticích (tedy zvlášť samčí, zvlášť samičí), které jsou umístěny buď na různých jedincích (dvoudomé cykasy, jinany, liánovce, i některé jehličnany) nebo odděleně na jednom jedinci (většina jehličnanů). Zralé semenné šištice mohou nabývat různých podob. U většiny jehličnanů při dozrávání dřevnatí a vytváří známou šišku (strobilus), z níž se po hygroskopickém otevření podpůrných šupin semena volně vysypávají do okolí, případně jsou opatřená křídlem a roznáší je vítr. Zajímavou adaptací některých druhů jsou tuhé serotinní šišky, které se otevírají teprve poté, co přejdou vysokými teplotami během požáru, který zároveň pro budoucí semenáčky vyčistil okolní plochu od konkurenční vegetace. Jindy mohou být šištice velmi redukované, popřípadě mohou části šištic zdužnatět a vytvářet útvary připomínající zdánlivé plodyː zdužnatěním vaječného poutka vzniká míšek (epimatium) obalující zčásti semeno (Taxus, Podocarpus, Dacrydium aj.), také zdužnatělé osemení (sarkotesta) kryje semena mnoha druhů (většinou jediné – Ginkgo, Cephalotaxus, Torreya aj., výjimečně více – Ephedra), zdánlivé bobule jalovců (Juniperus) zvané jalovčinky (galbuly) jsou zdužnatělé a vzájemně srostlé semenné šupiny šištic.