<<  Jehličnany (Pinophyta) - Abies

Původ jména

Vědecký název rodu Abies pochází z latinského výrazu pro jedli abiēs, původně abed, který převzala i většina románských jazyků (italsky, španělsky, aragonsky, astursky, galicijsky abies, portugalsky abeto, katalánsky a okcitánsky avet, ale francouzsky sapin, rumunsky a moldavsky brad/ брад či aromunsky bradu. Podobný základ má i albánské bredhi.

Původ slova se hledá ve starém italickém jménu abiets, a později latinském abitics, tedy bělost, naznačující stříbrobílé spodní strany jedlových jehlic. Je pravděpodobné, že to souvisí se starořeckým označením jedlí a jiných vzhledově podobných jehličnanů jako ἄβιν (ábin). A toto označení možná řečtina převzala z ještě nějakého staršího neindoevropského jazyka. Dříve uváděnými etymologickými možnostmi jsou latinské abeo ve smyslu „přesahuji" podle toho, že jedle patří k nejvzrůstnějším evropským dřevinám a výškově často přerůstá okolní stromy. Výšku připomíná i současný řecký výraz pro jedli – eláti (ελάτη).

Tento výraz se stal základem i pro české jméno jedle (staročesky i jedla či jedl), resp. pro slovanská jména obecně – slovensky jedľa, polsky jodła, dolnolužicky jedła, hornolužicky jědla, slovinsky jelka, chorvatsky, bosňácky i srbsky jela/jела), bulharsky i makedonsky také jela (eла), ukrajinsky jalicja (ялиця). I staroruština používala slovo jeľ (ель), nyní je však oficiálním jménem, stejně jako v běloruštině, pichta (пихта), převzatá z německého Fichte, označující jehličnan obecně. Společný vývoj slovanských a baltských jazyků se odrazil i v původních jménech pro jedli: prusky addle, lotyšsky baltegles, litevsky původně balteglė, v současnosti však litevština preferuje termín kėnis.

V germánských jazycích takovou vzájemnou podobnost nenajdeme – anglicky a skotsky se jedle nazývá fir, německy Tanne, frísky tanen, vlámsky denne, ale nizozemsky zilverspar. Severogermánská jména jsou takřka identická a v základu je zřetelný baltsko-slovanský základ – dánsky ædelgran, norsky edelgran, švédsky ädelgran, ale islandsky þinur. Také v keltských jazycích je velký rozdíl – irsky giúis, ale welšsky ffynidwydd. V asijských indoevropských jazycích mají specifické jméno pro jedli v těch zemích, kde rostou – arménsky yeghevin (Եղևին), persky nrạd (نراد), hindsky ebeez (एबीज़) a nepálsky phara (फर).

V kavkazské gruzínštině jedli nazývají soči (სოჭი), což převzala také indoevropská osetština (soc´i/соцъи). Zcela originální je baskické izei.   

I v uralských jazycích jsou názvy rozmanitější – u finského pihdat je zřetelný ruský nebo spíše německý vliv, ale estonský nulg, komijský ňyv (ньыв), udmurtské ňylpu (ньылпу) nebo východomarijské nulgo (нулго) mají evidentně jiný původ. Nicméně západomarijský pÿzÿlmÿgož (пӹзӹлмӹгож) je hodně odlišný, stejně jako maďarské jegenyefenyő. Také v altajských jazycích nacházíme velkou variabilita – turecky göknar, ázerbájdžánsky ağ şam, tatarsky čyršy (чыршы), baškortsky ak šyršy (аҡ шыршы) kazašsky samyrsyn (самырсын), kyrgyzsky ustasy (устасы), uzbecky a turkmensky arça, přičemž tento tvar užívá i indoevropská tádžičtina (arča/арча), tuvsky se ale jedle nazývá čojgan (чойган) a mongolsky žodoo (жодоо).

Východoasijské jazyky nejsou vzájemně příbuzné, proto i jména pro jedli jsou různá – korejsky jeonnamusog (전나무속), japonsky momi (モミ) a čínsky lengshan shu (冷杉).

Druhy a geografické rozšíření

Rod Abies patří mezi nahosemennými k druhově velmi pestrým – v literatuře se udává 45-55 druhů, současná nomenklatura vykazuje 46 druhů a 2 spontánní přírodní hybridy, považované dříve za samostatné druhy. Prokázána je i hybridizace mezi dalšími druhy, která však jen zcela výjimečně pokračuje dále se množícím potomstvem a rozsáhlejšími porosty. V botanických zahradách a lesních školkách však lze křížit i druhy, které se v přírodě společně nemohou setkat, přičemž snahou hybridizace je hledání odolnějších kříženců pro zalesňování.

Jádro výskytu rodu Abies tvoří východní Asie s 22 druhy, přičemž 3 druhy rostou v Himálaji, dalších 7 v Tibetu a západní Číně, 3 ve střední Číně, 2 v oblasti rusko-mandžuského Poamuří s přesahem do severní Koreje, na východě Asie najdeme i 1 korejský endemit a 6 ostrovních endemitů (4 v Japonsku, 1 na Sachalinu s přesahem na Hokkaido, Kurily a jižní Kamčatku a 1 na Tchajwanu). Na protilehlém pacifickém pobřeží Ameriky roste 7 druhů od jihovýchodní Aljašky po Kalifornii a dalších 6 v horách Mexika a přilehlých středoamerických zemí. V atlantské oblasti najdeme v Americe jen 2 druhy, zato na východě Atlantiku vyniká celé Středomoří od Maroka a Španělska až po Kavkaz, kde najdeme menší areály 6 druhů a 2 přirozených hybridů. Ve Střední Evropě je domácí jediný druh a stejně tak ve východní Evropě po západní Sibiř.

Jedle se vyskytují jen na severní polokouli od lesotundry boreální oblasti až po subtropy. Vysloveně severské jsou však jen tři druhy (Abies sibirica, Abies balsamea a Abies lasiocarpa), většina druhů roste v teplejších oblastech boreálního a subtropického pásu na submontánní až subalpínské úrovni. Jsou to dřeviny převážně horské, s vyššími nároky na vzdušnou vlhkost. Preferují bohatší, hlubší, středně těžké, dostatečně propustné a přiměřeně vlhké půdy, zpravidla mírně kyselé, jen některé druhy (např. Abies concolor) však snesou i bazičtější substráty. Až na výjimky nesnášejí vysychavá stanoviště, stejně jako přemokření. Většina druhů v mládí dobře snáší, či přímo vyžaduje zastínění, s růstem se nároky na světlo postupně zvyšují. Mladí jedinci mnoha druhů (např. Abies alba, Abies amabilis aj.) vydrží přežívat v zástinu pod korunami mateřské generace i stovky let, při vzrůstu pouhých několika metrů. Jedle vyžadují vesměs polohy chráněné před větrem a mrazem, nesvědčí jim ani zakouřené městské či průmyslové prostředí. Výzkumy však ukázaly, že jsou většinou vůči exhalacím odolnější než smrky. V lesních porostech patří mezi tzv. klimaxové dřeviny (schopné vytvořit stabilní společenství).  Jako konkurenční (tzv. C-stratégové) dokáží ve stabilních ekosystémech a na klimaticky a živinově optimálních stanovištích dlouhodobě dominovat díky své dlouhověkosti a vzrůstu.